Ve složce Komuniké – blog leží rozepsaný článek.

Jenže…

Je neděle večer. Za mnou víkend s rodinou. Přede mnou týden plný psaní a školení.

Chybí mi čas.

Chtěla jsem si hrát na paní Dokonalou a článek dokončit, přepsat, vyladit, připravit, publikovat. Celé by to zabralo čtyři, možná pět hodinek.

Nemám čtyři nebo pět hodinek. Ne, jestli chci dneska spát.

Je čas být upřímná.

Prostě nestíhám.

Tak. Asi poprvé v životě to přiznávám takhle na plnou papulu.

No a víte vy vůbec, jak to vypadá, když copywriterka nestíhá? Jak vypadá rychločlánek, který neměla čas ladit hodiny a hodiny?

Dnes udělám hop mimo komfortní zónu a ukážu vám to. Povím vám v rychločlánku, co tak nestíhavého se děje v mém božsky uspěchaném životě.

Stručně a bez velkého upravování.

Já to beru jako cvičení proti perfekcionismu.

Vy to vezměte jako kukátko zvědavátko, které ukazuje, jak by vypadal rychloprodukt mého psaní.

Pět lekcí do života included.

Událost první: Učím na vysoké
Lekce do života: Je sakra těžké zaujmout znavené studenty

Letos podruhé trávím semestr na VŠ Ambis, kde učím budoucí markeťáky.

Máme spolu tříhodinové bloky. Někdy i do devíti do večera, což je náročné pro mě i pro studenty.

Zkuste někoho tři hodiny poslouchat, když je venku tma jak v pytli.

Jsem zvyklá učit. Co chvíli jezdím do firem. Jenže když přijdete do firmy, jste událost dne. Tým se na vás těší, protože znamenáte vytržení z rutiny.

Zato když přijdete do učebny na vysoké, jste jen další přednáška. Nedej bože povinná.

Lekce pro mě: Studenti mi sráží učitelský hřebínek.

Učím se, jak zaujmout bandu lidí, kteří vaše moudra použijou nejdřív za 5 let, když vůbec.

Co pomáhá?

• Zajímám se o jejich názor.
• Vyprávím příběhy z praxe.
• Stavím cvičení na realitě, kterou studenti žijou.

Událost druhá: Pokouším se řídit auto
Lekce do života: Je těžké být zase v něčem špatná

Opírám se o volant a vydýchávám, co se právě stalo.

Je to přes dva měsíce, co jsem dokončila autoškolu. To byl slunečný den v centru Brna.

Teď jsem někde mezi Horní Dolní a Dolní Polní. Je mlha, tma a okresní silnici chybí bílé čáry.

Zatáčka.

Dupu na brzdu. Na poslední chvíli, jinak bych skončila v poli.

Opírám se o volant. Těhotenské hormony spouští pláč a s ním větu, která mi zní dokolečka v hlavě: „Tohle nezvládnu.“

Taková byla moje první cesta vlastním autem. Špatná.

Druhá míň špatná, ale pořád špatná.

Se třetí získávám křehký pocit, že vím, co dělám.

Lekce pro mě: Je nesmírně těžké být zase v něčem špatná.

Mává mi to s psychikou víc, než bych čekala. O to víc mi řízení dává. A asi i mému drahému muži, který se trénuje v sebeovládání.

Událost třetí: Pěstuju malého člověka
Lekce do života: Jak sakra neplánovat?

„A tady má brouček hlavičku makovičku, paní magistro,“ říká gynekoložka, zatímco rejdí ultrazvukem po mém nagelovaném břiše.

Mám ji ráda. Zvlášť její lpění na titulech (ona jediná mi říká „paní magistro“) a zálibu ve zdrobnělinách (od „broučka“ k „děložce“).

Brouček už má hlavičku makovičku pořádně velikou. Taky je to Hlavica a na svět přijde už za dva měsíce.

Dva měsíce na to, abych zpracovala, že vím, že nic nevím.

Nevím, co bude.

Kdy budu zase pracovat? Nevím.

Jaké to bude? Nevím.

Lekce pro mě: Pomáhá mi ovlivňovat věci, které ovlivnit můžu.

Můžu ovlivnit, kdy a jakou koupíme postýlku. Nebo že před narozením prcka dokážu sama dojet autem do Brna.

Nemůžu ovlivnit, kdy se vrátím k práci. Nevím, jestli bude prcek dobře spát nebo jestli mě pustí na dva metry od plínek. Poprvé v životě nemám život pod kontrolou.

Učím se neplánovat. Je to těžké – a zároveň osvobozující.

Událost čtvrtá: Rodí se knížka humorů
Lekce do života: Pořád nejsem svůj vlastní klient

Když jsem začala volnonožit, vytvořila jsem si v počítači složku Moje věci. Tam putují všechny texty, fotky atakdál, které vznikají pro značku Komuniké.

Pak jsem složku přesunula do nadsložky Klienti.

Myslela jsem si, že jsem přelstila sama sebe a odteď vnímám Komuniké jako jednoho z klientů.

Haha. Hahaha.

Právě finišuju svou historicky první knížku a vidím, jak moc jsem se mýlila.

Moji klienti jsou… klienti. Ne já.

Na mé vlastní projekty se dostává, až když mám hotovou klientskou práci. A to i v případě projektu, který mě nesmírně vesmírně baví.

A co že to vlastně píšu? Knížku humorů.

Humory vznikly ze zvědavosti. Chtěla jsem zkusit, co se stane, když každý pátek hodím na LinkedIn slovní hříčku, kterých s manželem vymýšlíme mraky.

Stalo se to, že se jich lidi začali dožadovat. Prý bez humorů není pátek.

Teď vzniká malinká hezoučká knížka v krásných deskách. Obsáhne přes stovku humorů a k nim ilustrace od skvělé Pavly Nazarské (najděte si ji).

Teda když ji dokončím.

Makám na tom.

Lekce pro mě: Přesunout složku nestačí.

Musím přesunout priority. Ale v každodenním shonu a každoměsíčním návalu práce to jde sakra těžko.

Událost pátá: Běžím pracovní sprint do konce roku
Lekce do života: Práce je vždycky víc, než si myslím

S koncem roku zmizím na mateřskou.

Tedy: Využiju privilegia nesmět fakturovat, pro které jsem si každý měsíc dobrovolně odváděla nemocenské.

Beru to jako včasnou stopku, abych nedopisovala poslední web na porodním sále.

Moji klienti o mateřské vědí. Proto teď divoce dopisuju všechno, co by ode mě mohli potřebovat.

Poctivě odškrtávám to-do list a on stejně poctivě narůstá.

Jsem vděčná, že tu tvrdou stopku na konci roku mám. Bez ní bych kývla na 10 dalších projektů. Mateřská mě učí říkat sama sobě a práci „ne“.

A i přesto „ne“ seznam úkolů ne-končí.

Lekce pro mě: Práce je vždycky víc, než odhadnu.

Vždycky se objeví úkol navíc. Vždycky se vyskytne den, kdy mi to nepíše tak dobře jako v pondělí.

Snad si tohle zapamatuju a po návratu k práci začnu plánovat víc jako pesimistka a míň jako dítě v cukrárně, co štíplo mámě tisícovku.

Je čas být upřímní

Přiznejte se, že vy taky nestíháte?

Jestli stíháte, jak to děláte?

Jestli ne, co s tím děláte?

A co vás to učí?