„Tak to je za nás vše. Máte vy nějaké otázky?“

„Nó… kolik tak stojí ten jeden proklik u reklamy?“

Tak vypadal můj první (a zatím poslední) pohovor v marketingu. Psal se rok 2015 a já o oboru věděla přesně nula. Nic. Houby s voctem.

Vždycky jsem psala. Blog, školní časopis, povídky a jeden divný scénář o klukovi, který se ufetoval. Marketingové psaní přece nemůže být tak jiné, ne?

No, bylo hodně jiné.

A já si ho zamilovala.

Letos je to 10 let. Za tu dobu SEO osmkrát umřelo, narodil se Tiktok, zanikl tucet jiných sítí a místo článků „jak oslovit mileniály“ se začala objevovat videa „jak oslovit generaci Z“.

I já jsem se posunula. Z nezkušené naivní a nadšené psavkyně se stala babka markeťačka, která už kdeco viděla a zažila.

Takže se, milé děti, posaďte. Poslechněte si, co bába Komuniké za těch 10 let v marketingu zažila a co se naučila.

Jak se změnilo copy? Nijak

Původně jsem chtěla psát o tom, co se za těch 10 let změnilo v copywritingu.

Jenže víte, co se změnilo?

Nic zásadního.

Jasně, dneska máme AI pomocníky. Word je chytřejší, wireframy hezčí a copywriteři přestali lamentovat, že za každý trpný rod umře koťátko.

(Mimochodem, žádné copy pravidlo není boží přikázání. Všechna můžete porušit.)

V jádru je copy pořád stejné.

Protože lidi jsou stejní.

Pořád nás ovládají emoce. Text nás musí nadchnout, dostrkat k akci a uklidnit. To platilo před 10 lety, ale i před 100.

Moje křivka učení: Z hory do propasti a pod skleněný strop

Pamatuju si ten pocit neporazitelnosti.

Po půl roce jsem toho věděla o marketingu TOLIK! Kdybyste mě tehdá pozvali na konferenci, z fleku bych šla poučovat ostatní.

Měla jsem pocit, že jsem vylezla na horu vědění.

Netrvalo dlouho a zapadla jsem do propasti. Z „vím všechno“ se rychle stalo „nic nevím“ a já netušila, co se učit dál.

Teď, o deset let později, mám pořád pocit, že nic nevím.

Zároveň ale hlavou buším do skleněného stropu. Většina vzdělávacích materiálů nevzniká pro markeťáky. Natož pro ty zkušenější. Vzniká pro klienty, proto je těžší si v nich najít něco nového.

Dostat se z 0 % na 80 % zabralo chvilku. Teď každé procentíčko bolí.

Ale o tom už jsem psala v článku Komuniké leze přes zeď znalostí. Co mi pomáhá sbírat nová procenta a posouvat se?

• Sosám zahraniční zdroje.
• Hledám velmi konkrétní a úzká témata.
• Poslouchám lidi z oboru.
• Syslím inspiraci a dumám nad ní.

Články o generačních rozdílech budou a byly (k ničemu)

Mileniálové nechtějí pracovat.

Mileniálové jsou pořád na těch mobilech.

Mileniálové si ničeho neváží!

Když jsem v marketingu začínala, mluvil každý třetí oborový článek o tom, co vlastně ta mladá generace chce. Starší harcovníky šokovalo, že chceme smysluplnou práci a nějaký ten volný čas.

A dobrej chleba s avokádem.

V poslední době vychází ty samé články. Jen si místo slova „mileniál“ dosaďte „generace Z“.

Pardon, i ti už jsou staří. Takže „generace alfa“.

Lidi holt baví psát o tom, jak jsou mladí nevděční, a montovat na to marketingové poučky.

Jenže víte co? Žádnou generaci nemůžete zavřít do krabičky a orazítkovat. Mileniál jsem já i můj kolega, který se narodil ještě před revolucí. Mileniál jsou Pokémoni i Pipi Dlouhá punčocha.

Genzetku může být 27 i 15 let. Řeší cokoliv mezi „proč jsou úroky hypoték tak vysoké“ po „proč mám zase trojku z ájiny“.

Odstup 10 let mě naučil, že…

• Bolí nebýt ta nejmladší, o které se píšou nechápavé články. Fňú.
• Ty články jsou k ničemu. Než vycházet z nich, radši dobře poznejte svoje zákazníky.

Osobní styl jsem nehledala. A on mě našel

Umím psát.

S touhle myšlenkou jsem do marketingu vstupovala. Můj „styl“ chválili všichni od kamarádů po učitele.

Haha! Brzy jsem zjistila, že copy není o osobním stylu copywritera. Je o převlékání kabátů a tonalit.

Za pár měsíců jsem o vlastní styl přišla a najednou jsem netušila, kdo jako psavec jsem.

Pak se začal nenápadně vracet. Můj styl.

Když pročítám články na tomhle blogu, vidím ho, potvoru. Kratičké věty. Tečka, tečka. Ultra krátké odstavce. Balancování mezi hovorovou (čili ještě-spisovnou) češtinou a nespisovnými úlety.

Můj osobní styl přišel sám, nezván. A já ho teď musím likvidovat, když píšu pro klienty.

Nebo nemusím?

Když vás klienti trochu znají, objednávají si vás osobně. Vaše psaní. Často v poptávce čtu: „Chceme web, jako je ten váš!“

Pak musím krotit ego a dumám nad tím, jestli je styl „takhle píše Komuniké“ pro klienta opravdu to pravé zelené.

Volná noha je úplně jiná, než jsem čekala. Lepší!

První půlku své marketingové dekády jsem strávila v agentuře.

Pak se začali objevovat neagenturní klienti.

Na konci roku 2019 jsem tak stála před rozhodnutím: Zůstanu v pohodlí firmy, která mi platí vzdělávání, přihrává práci a brnká na nervy? Nebo skočím na volnou nohu?

Skočila jsem.

A tohle jsem vážně nečekala.

Čekala jsem, že budu zápasit s administrativou a brečet nad obchodem.

Místo toho si libuju. Proč?

• Práci si plánuju sama. Když to udělám blbě, neztrácím čas nadáváním, protože nemám na koho.
• Klienti se mi ozývají, protože chtějí moje texty. To je o dost příjemnější než pro ně být jen kolečko v agenturní mašině.
• Vybírám si, na čem budu pracovat. Ráda píšu weby a vymýšlím názvy. Nerada datlím na socky.

Ale jasně, má to i nevýhody:

• Někdy s vámi klient vymete. To vás naučí pracovat se smlouvami a zálohami.
• Někdy si nesednete. A je sakra těžké vyčmuchat hranici, za kterou vám spolupráce víc bere, než dává.
• Vždycky musíte makat na tom, aby vás lidi znali. Nechcete jen čekat, až vás někdo zázrakem objeví na Na volné noze.

Největší zjištění za 10 let? Že ani 50 let někdy nestačí

Co by ta milá, nesebevědomá, ale nadšená Bára řekla na moje dnešní já?

Asi by ji ohromilo, že mám 10 let zkušeností. To už musím být úplná bohyně textu, ne?

No, jsem. (Haha.)

Ale ne díky těm 10 letům.

Potkala jsem lidi, kteří za rok pochytili víc než já za 5 let. A jiné, kteří svých 20 let zkušeností velmi dobře tají.

Odkroutit si svoje prostě nestačí.

Jestli jste na začátku, nevzhlížejte ke „zkušeným“ a nečekejte, až díky rokům zázračně prozřete jako oni. Radši koumejte, co konkrétně se od nich můžete naučit hned teď.

A pište.

O tom to je.

PS: Čeká mě pauza a vás knížka

K notebooku se natahuju přes olbřímí břicho. Brzy se z něj vykutálí malý človíček jménem Erik.

Nejspíš mě teď čeká víc plínek než písmenek, proto se na nějaký čas loučím. Ale nebojte, brzy se zase ohlásím! Neumím nepsat.

Ze všeho nejdřív se ozvu s čerstvou knížkou Humory na pátek. Z tisku se vyvalí možná ještě dřív než prcek z břicha. Tak se těšte!

A nezapomeňte mi tu na sebe nechat e-mail. Bez něj vám knížka i čerstvý článek zaručeně uteče.