Na základce jsem se učila německy.

Šlo mi to, obrážela jsem jednu olympiádu za druhou. A pak jsem přišla na gympl, kde začala výuka nanovo. Od nuly. Pěkně od der die das.

„Pohoda,“ řekla jsem si a další dva roky jsem neotevřela učebnici.

Dneska německy ani nežbleptnu. Prostě mi v přesvědčení, že už všechno umím, ujel vlak.

Tenhle článek není o němčině. Spíš o honění ujetých vlaků.

O snaze nezrezivět.

A o šplhu přes zeď znalostí.

Základy copywritingu se nemění. Nezreznu?

Prý se marketing neustále mění. Říkají všichni.

Jenže reklamní psaní to má trochu jinak. Jasně, vznikají nové formáty a vychytávky, ale jádro pudla je pořád stejné.

Zjistíte, co zákazníci potřebují. Naservírujete jim to v jazyce, kterému rozumí. Uklidníte je, že vám můžou věřit – a máte to.

Tahle stálost je nebezpečná.

Brzy zjistíte, že se knížky a workshopy o psaní opakují, protože předávají ty stálé základy. Začnete se cítit jako já na hodině němčiny. Tohle už přece umíte, tak co byste se učili?

Už dávno se neposouváte nadzvukovou rychlostí. Plazíte se kupředu jako slimák, až jednou zastavíte úplně.

To je ta chvíle, kdy začnete rezivět.

Komuniké leze přes zeď

Skvěle to na tomhle kurzu vystihli borci z Obsahovky: Po určité době v oboru narazíte na zeď a nevíte, jak přes ni. Kudy se dostanu k čerstvým znalostem? Jak se posunu dopředu?

Přes tuhle zeď se špatně leze. Ale já mám dobré lezečky a spoustu kuráže.

Chci jít pořád dopředu. Chci mít božsky zásobenou kebuli, o kterou se klienti přetahují (ne doslova, prosím).

A tak lezu, pěkně chyt po chytu. Myslím, že jsem našla dobrou cestu a chci ji s vámi sdílet.

Možná i vy mi nasdílíte tu svoji do komentáře. Co vy na to?

Tohle je moje cesta přes zeď – můj způsob, jak nezrezivět. ?

DIY agentura aneb Vyrob si svůj tým

Dokud jsem pracovala v agentuře, létali mi pečení holubi přímo do papule. Agentura, to je ráj napěchovaný znalostmi a příležitostmi k sebevzdělávání.

Při čekání u kávovaru splknete se seařkou. Na poradě nasajete novinky z PPC. A u oběda se vás manažer zeptá, jestli byste nechtěli na to a tamto školení.

Tohle my freelanceři nemáme. Co s tím? Já si skládám vlastní „agenturu“ – obklopuju se lidmi z oboru a sosám od nich znalosti.

• Setkávám se s ex-kolegy a vyzvídám. Posledně mi kamarádka přežvejkala novinky ze SEO a já jí na oplátku dala zpětnou vazbu na text.
• S manželem si taháme práci domů (rádi). Řešíme klienty, projekty, nápady.
• Když potkám kolegu, sonduju. Na čem pracuje? Co řeší? Jaké zajímavé školení má za sebou?

Pondělní Pátečníci

Někteří lidi jsou přirození spojovači. To říká knížka Bod zlomu, ne já. Spojovač je člověk, který zná lidi a ví, koho propojit.

Takový spojovač je Roman Věžník, ó kouzelný copywriter, který založil Copypátečníky. Jsme banda psavců, kteří si jedno pondělí v měsíci volají a plkají. O oboru. O volnonožení. O knížkách a kurzech.

Nesmírně mi to pomáhá, protože s Pátečníky nejsem osamocený živnostníček.

Z každého online setkání si odnáším mraky poznámek a hlavu tak nafouknutou, že by mohla odletět.

Díky, pátečňata!

Vyzobávám uzoučká témata

Jako volnonožec si třikrát rozmyslíte, než si zaplatíte školení. Každá koruna z vlastní kapsy bolí. Proto dělám dvě věci:

1. Měsíčně si odkládám určité procento příjmů „na firmu“. Firma jsem já – a moje vzdělávání.
2. Vybírám si uzoučká témata.

Už vím, že školení „Nalejvárna pro copywritery“ nebude pro mě. Téma je moc obecné, nezbyde prostor pro vychytávky, které ještě neznám.

Ale třeba takový kurz Dana Nelkena o tom, jak psát headliny v časovém presu, to už je něco jiného. Kurz se zaměřuje na úzké téma, takže je mnohem větší šance, že půjde do hloubky.

Čtu aktivně a syslím ukázky

Miluju čtení. Kdyby ne, asi bych se na vysoké obreslila. Vyštudovat češtinu, to znamená přečíst stovky knížek za semestr.

Jenže číst nestačí. Abych se něco naučila, musím číst aktivně.

Pročítám práci svých kolegů. Koukám po webech, všímám si, zapisuju si. Založila jsem si složku Inspirace, kde co chvíli přistane nový výstřižek. Buď skvělý, nebo odstrašující.

Kuk přes hranice

Český rybníček může být Mácháč… ale pořád je to rybníček. Zahraniční moře dělá jiné vlny.

V zahraničí najdete copy firmy dost velké na to, aby se úzce specializovaly. Nebo aby do hloubky vzdělávaly jiné copywritery.

Proto ráda nakukuju přes hranice. Oblíbila jsem si:

• Dana Nelkena a jeho lehoučké texty.
• Eddieho Shleynera z Very Good Copy a jeho krátké příběhy.
• Marketing Examples a jejich newsletter 3-2-1, který vypichuje nejzajímavější příklady.
• Copyhackers a jejich 20minutové copynávody Tuturial Tuesdays.

Ptám se jako otravné děcko

Naši s gustem vzpomínají na moje období „A proč?“. Proč je to auto zelené? A proč, a proč, a proč?

Pak přišla éra, kdy jsem se styděla „blbě ptát“. Naštěstí už skončila.

Dneska se tuze ráda ptám, klidně úplně pitomě. Když se potkám u projektu s novými kolegy, sonduju:

• SEO: V zadání po mně chceš, aby měl článek 1000 znaků. Proč?
• UX: Všimla jsem si, že jsi na webu přidal tenhle box. Proč?
• Design: Vidím, že jsi tyhle dva boxy nadesignoval vedle sebe. Proč?

Dobré „proč“ je mnohem užitečnější, než prostě udělat to, co se po mně chce. Potřebuju věci pochopit, pak je můžu použít a vylepšit.

Našla jsem si mentory

Vždycky jsem chtěla někoho, kdo mrkne na moje texty a řekne: Já bych to vylepšil(a) tak a tak. Jenže, světě div se, já se styděla. Nejsem zvyklá ukazovat svoji práci kolegům copywriterům.

Letos jsem se konečně odhodlala a spolkla svoje ego.

Teď mám dva mentory v jednom. Pánové z Obsahovky vždycky mrknou na moje texty, projdou všetečné otázky a naprosto otevřeně nasdílí svoje zkušenosti. Díky, vážím si toho!

Čtu sama sebe. Několikrát.

Dobrý text nikdy nevznikne napoprvé.

Někdy ani napodruhé.

Proto svoje výtvory čtu opakovaně – a dívám se na ně z různých úhlů.

• Poprvé čtu ve Wordu a přepisuju.
• Podruhé text otevřu na tabletu a tužkou čmářu změny.
• Potřetí text naliju do generátoru hlasu a poslechnu si ho.
• Počtvrté rozsekám text do políček a boxíků, abych ho snáz předala grafikovi. Při tom mě zase napadne pár vylepšení.

Ne každý text potřebuje tolik čtení. Ale webové texty určitě – a já se u toho učím. Všímám si opakujících se chyb a láduju do hlavy, co můžu příště udělat jinak.

Sosám znalosti i z jiných hrnečků

Někdy už mám toho zlézání zdí plné kecky. A tak si odskočím do oboru, kde pro mě žádná zeď neexistuje. Do oboru, o kterém nevím vůbec, ale vůbec nic.

Učím se tančit lindy hop, hrát na kytaru, vyrábět vitráže, malovat akvarelem, točit hrnky.

Nic z toho neumím pořádně – a to je právě ta zábava. Jsem daleko, daleko od zdi.

A s odstupem vidím, jak daleko jsem ušla v tom svém domovském oboru.