Chtěla jsem být slavnou spisovatelkou...

…když mi bylo šest a s babičkou jsem sjížděla To je vražda, napsala.

Nadšení mi vydrželo do devatenácti, kdy jsem se vydala studovat češtinu. Při studiu jsem přečetla i stovku knížek za semestr (nepřeháním) a něco mi došlo:

Na světě je dost dobrých knížek. A ještě víc špatných.

Přidávat na první hromádku je těžké a ta druhá nemá smysl.

Rozhodla jsem se, že už nechci být spisovatelka.

No a teď… jsem stvořila knížku.

Spisovatelku to ze mě nedělá, ale i tak mě to dost naučilo. Třeba jak napsat vtip nebo kolik lidí je potřeba na výměnu žárovky vydání maličkaté knížečky.

Chcete to taky vědět?

Jaká sakra knížka, Báro?

Představte si malinkou zelenou knížku plnou humorů. Třeba takových:

Víte, proč se dvě ovce rozešly? Nebyly na stejné vlně.

Kdo mě sleduje na LinkedIn, ten ví, že těmihle vtípky bombarduju síť každý pátek.

Někomu přijdou trapné. Někomu skvělé. A někoho napadlo, že bych je mohla svázat do knížky a přidat pár nových.

Ten někdo jsem já. Ve všech třech případech.

Tak se z pátečních hříček stala knížka. Tedy stává. Snad stane.

Kreativita ≠ nové nápady aneb Jak se píše vtip

Všechno dobré už někdo vymyslel.

Kreativita proto není vymýšlení nových věcí. Je to spojování starých věcí do nových celků.

Přesně tak vznikají i naše humory.

(Když říkám naše, myslím tím moje a mého manžela Petra, protože řada z nich pochází z jeho hlavice.)

Vezměte si slovo. Třeba žirafa.

Co je pro žirafu typické? Je vysoká. Co je ještě vysoké, ale ne doslova? Škola.

Tak vznikl následující humor:

Proč zakrslou žirafu nevzali do práce? Neměla vejšku.

Vidíte? Nic nového, jen dvě věci nečekaně spojené do jedné.

Máme s mužem zvyk, který nás v humoření trénuje. Odpovídáme na otázky, které běžně nemají odpověď.

Většina vtipů začíná otázkou, třeba:

Víš, jak se jmenuje policejní odborník na zneškodňování kaší?

V běžném světě je slušné říct: No to fakt netuším.

U nás doma se sluší vymyslet vlastní odpověď. Hned máme místo jednoho humoru dva:

„Víš, jak se jmenuje policejní odborník na zneškodňování kaší?“

Moje odpověď: Pyrétechnik.

Petrova odpověď: Kašitán.

Vybírat oblíbené děti není humorné

Postupně jsme nasyslili asi 150 humorů. Sepsala jsem je do jednoho souboru a chvíli na ně koukala.

Chtěla jsem vykoukat ty nejlepší.

Jenže to je jako vybírat z vlastních dětí. V jednu chvíli vám přijdou všechny geniální. Ve druhou naprosto natvrdlé.

Zajímavé je, že se na favoritech neshodneme ani s mužem. Stalo se, že jsem na jeho popud jeden humor vyškrtla … a hned mi psala ilustrátorka Pája, že zrovna tenhle byl její oblíbený.

Třeba tenhle byl odeslán do nebytí, aby se navrátil zpátky.

Co na něj říkáte? Škrtli byste ho?

Znáte toho doktorskýho kámoše od Sherlocka?

Jeho táta prý špatně slyšel.

Na všechno mu říkal: „What son?“

Ilustrace aneb Máš volnou ruku, ale ne zas tak volnou

Od začátku jsem věděla, že chci knížku ozvláštnit minimalistickými ilustracemi.

Od začátku jsem věděla, že je nakreslí Pavla Nazarská.

Pavlu mi do života přivála náhoda. To tak vyrazíte do Neapole, že se tam budete bavit jen a pouze s Italy. A na nádraží vás vyzvedne Češka. Malířka, písmomalířka a nesmírně kreativní bytost.

Ilustrace od ní jsem své knížce přála.

Nakonec jsem sama sebe překvapila.

Zjistila jsem, že jsem pro Páju chtěla absolutní kreativní svobodu, ale pro svou knížku jsem si nevědomky vysnila konkrétní představu.

Z ní vycházely moje komentáře:

• Ovce jsou super, ale můžou mít víc vlny?
• Svetr je fajn, ale nějak divně se tváří.
• Turek je boží! Ale toho draka nechápu.

Divím se, že mi Pája moje vágní poznámky neomlátila o hlavu. Kdybych takové komentáře dostala od klientů k textům, asi bych soptila.

Tak jsem se naučila, že občas nevíte, co chcete, dokud to nedostanete.

Kolik lidí je potřeba na vydání knížky?

Kdybych vydávala román, zamířila bych do nakladatelství. (Tam by ho hodili do koše a bylo by po románu.)

Ale já píšu humory, tak si je vydávám sama.

Když říkám sama, myslím tím: s armádou pomocníků.

Víte, kolik lidí je potřeba na vydání knížky? Počítejte se mnou.

• Jedna já a jeden Petr, můj muž.
• Jedna Pavla, ilustrátorka a sazečka.
• Jeden Gianni, korektor. Protože i my češtinářky se občas uklepneme.
• Jeden tiskař, jeden designér, jeden kodér.
• Jedna virtuální asistentka, která nachystá knížce stránku.
• Mraky lidí, kteří mi radí, na co ještě nezapomenout.

Už chápu, proč autoři dostávají z prodeje knížek jen velmi malý podíl. Každá knížka potřebuje tlupu porodních bab, aby se narodila.

ISBN můžete mít i vy

„Tak jsem vydal knížku. Má vlastní ISBN.“

Tahle věta na mě ještě nedávno dělala dojem. Teď už ne.

Už vím, že o ISBN si může zažádat kdokoliv. I já. I vy. Dostanete ho zdarma a bleskurychle, jen naklikáte jeden formulář.

V mých očích dodává ISBN knížce špetku vážnosti… což je u humorů zábavně ironické. Za tu vážnost zaplatíte povinnými výtisky, které musíte poslat Národní knihovně ČR, Moravské zemské knihovně, Vědecké knihovně v Olomouci a své krajské knihovně.

Čili dostanete ISBN, a ještě budete v knihovnách!

Pěkná knížka stojí pěkné peníze

Jsem smyslový člověk.

Mám ráda těžké buclaté hrnky a knížky, co pěkně padnou do ruky.

Proto odmítám vydat paperback. V tiskárně jsem si poručila pevnou vazbu se strukturou plátna. Na obálku zlatou ražbu. A do knížky zlatou šňůrku na zakládání.

Říkám tomu starosvětská knížka.

Taková starosvětská v malém nákladu není levná sranda. Vyjde o půlku dráž než novosvětská (s malým n). Ale stojí mi za to.

Vím, že na knížce nevydělám. Naštěstí jsem to ani neplánovala. Chtěla jsem vytisknout něco, na co budu pyšná.

Až půjdete příště do knihkupectví a zarazí vás tamní ceny, vzpomeňte si na mě. Vězte, že nejsou přemrštěné. Naopak sotva uživí ty, kdo dali knížce život.

A kdy že to bude? Snad dřív než můj prvorozený syn

Původní plán? Knížka poletí k mým klientům jako dárek od Ježíška.

Realita?

Napsat, přepsat a seškrtat.

Nakreslit, nasázet.

Probrat tisk.

To všechno trvá déle, než jsem předpokládala. Ne kvůli nečekaným problémům. Prostě proto, že jsem v plánování moc optimistická.

Pořád se učím, že projekty vždycky trvají delší dobu, než předpokládám.

Povedlo se mi trefit dobu (před)vánoční, když už i tiskařské stroje spí. Proto se má knížka narodí až koncem ledna. Stejně jako můj prvorozený syn.

Z vánočního dárku bude novoroční, a to hned dvojitý.

Co už. Vánoční dárky se přeceňují.

Na konci ledna už bude radost z nich fuč. Dávno zahodíte fungl novou permici do fitka a zasednete do křesla s knížkou humorů. A to teprve začne pohoda.

Těšíte se?

Já nesmírně.