Žlutý školní autobus se natřásá oranžové cestě a víří oblaka prachu. Asfaltka skončila v posledním městečku, teď už se řidič proplétá mezi výmoly tam, kde cestu odnesla voda.

Oficiálně se tu jezdí vlevo, neoficiálně prostě tam, kde cesta dovolí. Všudypřítomné motorky a vyzáblé krávy musí počkat.

Míjíme děti, které jdou ze školy. Každé si nese kus cukrové třtiny, zuby ji loupe a vysává sladkou šťávu. Když si všimnou bílých obličejů v autobusu, spustí hlahol.

„Mzungu, mzungu!“ volají a běží za autobusem.

Mzungu, to jsme my. Evropani, běloši.

Přijíždíme do komunitního centra Rael poblíž městečka Ndwiva na jihovýchodě Keni.

Všechny fotky v tomto článku (až na jednu) jsem fotila na analogové foťáky. Jsou nedokonalé, zrnité, místy barevně úplně mimo.

A já je miluju.

Rael: Ostrůvek pomoci ve světě, kde není na boty

Školní docházka je v Keni povinná. Jenže škola něco stojí. A v téhle oblasti rodiče často nemají ani na boty, ve kterých by dítě do školy došlo.

A právě tady vyrostl projekt, na kterém Češi spolupracují s Keňany. Raelina školka, škola, střední škola a komunitní centrum.

K čemu je takový projekt dobrý?

• Děti tu dostanou kvalitní vzdělání.
• Dospělí se tu potkávají a učí nové dovednosti.
• A když dítě osiří, pomůže mu projekt najít sponzora, díky kterému může dál chodit do školy.

Několikrát za rok sem dorazí skupina dobrovolníků z Česka. Jednou postaví kuchyň, podruhé vymalují třídy. Místní udivují svou spotřebou opalovacího krému a kávy.

Děti jsou všude děti

Máme za sebou náročný den. Na pozemku střední školy stavíme dílnu a betonování pod rovníkovým sluncem nám dává zabrat.

Sedíme na zápraží komunitního centra, upíjíme mangový fresh a nabíráme síly. U brány se zastaví dvě holčičky a zpovzdálí nás pozorují. Brzy se přidávají jejich kamarádi, až na nás kouká celý hrozen dětí.

Jsme pro ně jako zjevení. Bílí, světlovlasí. Každý den v jiném oblečení, a přitom špinaví ze stavby.

Děti otálejí. Chtěly by jít blíž, ale stydí se.

Zvedám se a jdu za nimi. Jsou to prťata, tak první, druhá třída. Anglicky zatím moc nemluví, ale když si s první holčičkou plácnu, ostatní už se hrnou.

Z davu vyběhne děvčátko, s chichotem se dotkne mých vlasů a zase zmizí. Další si všimne vytetovaného motýla na mém předloktí.

„Do you like it?“ ptám se a ukazuju na motýla prstem. Holčičkám zablýskne v očích. Teď už je nezajímá motýl, ale moje třpytivé nehty.

Chlapec jménem Gift

Jako dobrovolníci máme důležitý úkol: Navštívit sirotky, předat jim dárky od českých sponzorů a zjistit, co děti potřebují. Proto hned ráno po příjezdu nasedám na motorku za místní koordinátorku Dolphin a řidiče.

Ano, vážně se na motorku vejdeme tři. Místní by to klidně zvládli ve čtyřech.

Z prašné oranžové cesty brzy odbočujeme na uzounkou stezku. „Hádám, že ve vaší zemi jsou všechny cesty hladké,“ směje se Dolphin. Chci namítnout, že ne. Pak si uvědomím, že naše okreska čtvrté třídy by tu působila jako dálnice.

Brzy dorazíme k hliněnému domku s plechovou střechou. Místo dveří tu slouží pruh látky. Když ho odhrneme, vstupujeme do přítmí. Okna jsou malá a zakrytá, v šeru rozeznávám obrysy křesel.  

Kde je koupelna? Před domem, hned vedle ohniště. Copak jste neviděli lavory, ve kterých paní domu pere prádlo?

Seznamuju se s obyvateli domu. Bráchové Kevin a Gift přišli o rodiče, pečuje o ně babička. Gift je mentálně postižený.

Z batohu vytahuju dárky od sponzorů. Když vylovím malou háčkovanou želvičku, Gift ji pevně sevře v dlani a prohlíží si ji, jako bych mu předala poklad královny ze Sáby.

Český sponzor přispěl chlapcům na matraci a moskytiéru. Prohlížím síť a nacházím obrovské díry. To je problém, v téhle části Keni je malárie spíš jistota než možnost. Zapisuju si, že moskytiéra je potřeba nová.

Všechno fotím. Tady sponzoři vědí, kam přesně jejich peníze jdou.

„Maminka nedávno zemřela,“ šeptá mi Dolphin při odchodu a ukazuje za dům. Otáčím se a vidím čerstvě navršený hrob.

Vůbec netuším, co říct.

Emmanuel se učí žonglovat

Vyrážím na trh koupit boty. Ne pro sebe, pro děti. U jednoho stánku nacházím tenisky z druhé ruky za 300 šilinků.

Přemýšlím. 300 šilinků, to je asi 50 korun. Víc dám v Česku za kafe.

Když se večer vrátíme do komunitního centra, zmíní vedoucí naší výpravy Kačka, že hledá sponzora pro šestiletého klučíka. S manželem máme jasno. Těmi sponzory budeme my.

Jestli můžu za cenu českého kapučínka pro někoho pořídit jeho jediné boty, měla bych to udělat.

A tak jedeme za Emmanuelem a jeho babičkou. Prcek teprve nastupuje do školy, anglicky nám rozumí, ale stydí se mluvit. Drží se babiččiny sukně.

Vtom můj muž Petr vytasí barevné míčky. „Ty jsou na žonglování,“ vysvětluje. „Naučím tě to, chceš?“ Emmanuel se osměluje, jde blíž. Nejspíš v něm dříme budoucí žonglér.

Zjišťujeme, že Emmanuel potřebuje matraci, školní uniformu a boty. Ještě během našeho pobytu zařídím, aby to všechno dostal. Zní to jako velké nákupy, ve skutečnosti se ale vejdou do částky, kterou jsme si vyměnili na suvenýry. Zbyde nám víc než dost.

Rozhodla jsem se do článku nepřidat fotky dětí, jejichž příběh vám vyprávím. Ale vy jste skvělí, vy to určitě pochopíte. 💚

Jak jsme nakupovali vrtule, dokud nevypadl proud

Hlavním úkolem naší skupiny je postavit na střední škole dílnu, ve které se děti naučí pracovat s nářadím.

To máte cihly, maltu, … Nebo taky ne. Běžnější stavební materiál v těchhle končinách je dřevo a vlnitý plech.

Jak vypadá Bauhaus východní Afriky? Představte si bortící se plechový přístřešek, pod kterým na plastových židlích trůní tři prodavači a nabízí dva druhy latí: Křivé a ještě víc křivé. Každý kus dřeva se kroutí do vrtule.

Než nám prodavači odpočítají našich 20 vrtulí, vyrážíme pro barvu (zelenou nemají) a vlnitý plech. A já potřebuju africkou látku na šaty.

Naštěstí je tu Kennedy, naše místní spojka. Vede mě tržištěm mezi stánky z křivolakých větví. Vlevo visí kus masa, vpravo na zemi číhá lavor sušených rybiček.

„Mzungu, kup si rajče!“ volá trhovkyně.  

Přeskočíme výmol a stojíme před obchodem, který hýří barvami. Seženete tu buď tuhou bavlnu, nebo tuhou povoskovanou bavlnu. Tož teda tu bez vosku, prosím. Se vzorem, jaký by Evropana uvedl do epileptického záchvatu.

(Viděli jste tu fotku výš, kde stojím v hloučku dětí? Na sobě mám šaty přesně z téhle látky.)

Přichází vyjednávání.

„Kolik za tuhle látku?“

„800 šilinků.“

„600,“ oznamuje prodejkyni Kennedy.

„Dobře, 700,“ opáčí ona.

„600,“ trvá na svém on.

„Prosím, aspoň 650,“ smlouvá ona.

Kennedymu se v obličeji nehne ani sval. Já si uvědomuju, že se tu hádáme o 50 šilinků – ani ne 10 korun.

„650 je v pořádku,“ říkám a Kennedy si myslí něco o bláznivé bělošce.

Vracíme se ke dřevu. Prodejci se činí u cirkulárky, aby ty naše vrtule aspoň symbolicky zarovnali.  Když vtom cirkulárka utichne.

Vypadl proud, máme smůlu. Latě teď nebudou.

Kulturní šoky na obou stranách

„Prosím tě, můžu se zeptat… Co to děláš?“ Školník Stephen kulí oči na mého muže.

Je jedenáct dopoledne, slunce na stavbě žhne. Petr natírá opalovákem. Vysvětluje Stephenovi, že my běloši jsme nedomrlý typ člověka. Sluníčko nás spálí do ruda.

„Takže když se budu natírat, budu bílý jako ty?“ směje se Stephen.

Podobných kulturních výměn jsme tu zažili celou šňůru. Místní na nás koukali jako na blázny, že hladíme jejich psy. Děti před štěňaty bázlivě uhýbaly. Když ale viděly pavouka o velikosti dětské pěsti, chytaly ho do ruky.

Co dalšího mě v Keni udivilo?

• Všude jsou krávy. Jen o půlku menší než ty naše.
• Největší keňská bankovka je 1000 šilinků, cca 160 Kč. Zkuste s ní přijít do obchodu, nebudou mít na vrácení.
• Fyzické projevy náklonnosti mezi muži a ženami na veřejnosti neuvidíte. Je ale běžné, že se dva muži-kamarádi vedou za ruku.
• Na silnici platí právo silnějšího. Když autobus předjíždí, musí druhý pruh počkat.
• Keňanky jsou cudnější než my. Odhalené rameno nebo koleno skoro neuvidíte.
• Kostel je v téhle oblasti jen větší bouda se střechou z vlnitého plechu.
• Místní se hlásí většinou k protestantským církvím, jako jsou adventisté sedmého dne.

Jak pomoct? A má to smysl?

Byla jsem v projektu Rael. Vím, že se tu hlídá každá koruna. Projekt podporuje jen rodiny, které to opravdu potřebují. Pomáhá lidem, aby si pomohli sami.

Tady to má smysl.

Takže co můžete udělat?

• Přispět. Jednou, opakovaně, všechno se počítá. Rael má transparentní účet.
• Objednat si něco z Raelina obchůdku. Sledujte Facebook projektu Rael, sem tam se objeví objednávky na výborné keňské kafe.
• Sponzorovat dítě. Díky vám možná jednou najde dobrou práci a posune svou komunitu. Info tu.
• Vyrazit na výpravu. Dva týdny mezi místními vám změní život. A vy ho místním trochu usnadníte.